Historie střech

Střešní tašky jsou staré tak, jako stavební kultura sama. Jejich výrobní proces se vyvinul z prastarého umění vypalování keramických hliněných nádob, které známe již 25 tisíc let. Nejstarší keramikou jsou kultovní figurky. Taška byla poprvé ve vypálené podobě použita asi 4500 let př.Kr. na Krétě. První stopy po taškách byly historicky objeveny v domě výrobce tašek v Mylci u Argosu. Jejich vznik se tak datuje do roku 2300 před Kristem. Z toho vyplývá, že tašky jsou známy 4000 let.

Římané se naučili umění vypalování cihel od Řeků a tito zřejmě od Asyřanů. Od Římanů pochází i výraz taška a z latiny je odvozeno slovo "teqere", což znamená krýt. Jelikož máme slovo taška od Římanů, nesmíme se divit, že jsme od nich také převzali umění vypalování tašek a techniku krytí.

Řady tašek dělí střechu na mnoho kanálků, které přecházejí hladce od hřebene k okapu. Uvnitř těchto tašek se sbírá dešťová voda a nejkratší cestou se odvádí pryč. Z potřeby odvádět co možná nejrychleji srážkovou vodu od hřebene k okapu se vyvinul sklon střechy. Zatímco byla římská taška používána převážně v oblastech s malými srážkami a na méně skloněných střechách, osvědčila se ve své různorodé vývojové podobě konkávní a konvexní tašky v oblasti střední a severní Evropy bohaté na srážky se strmějšími sklony střech.

Přibližně z doby Karla Velikého pocházejí záznamy o modelech tašek a jejich způsobu ukládání. V roce 794 vydal francký císař nařízení, které předepisovalo užití střešní tašky jako všeobecného způsobu krytí střech pro císařská sídla, včetně hospodářských objektů.
Prejzová krytina má svůj původ v Byzanci a Řecku. Taška je na jedné straně kónická. Styčné spoje konkávních tašek se překrývaly konvexní taškou. Upevnění konkávních tašek se na střeše provádělo přibíjením nebo od 11. století pomocí nosů na spodní straně zavěšením za latě. Oproti římským plochým taškám mohly být tyto prejzové tašky kvůli svým nosům použity i na příkřejších střechách.

Plošně zakulacená prejzová taška

Původní bobrovka na střeše zámku v Chlumci nad Cidlinou z roku 1724